Prosinec 2013

This Boy

23. prosince 2013 v 12:33 | Tereza |  Tessie
Bylo mi strašně. Člověk, na kterém mi tak záleželo a chtěla jsem aby byl šťastný se choval, jako kdyby byl středem vesmíru. Hořce jsem každé ráno polykala slzy. Ani já nejsem svatá, a moc dobře to vím. Pořád si ale říkám, že by se to bylo nestalo, kdybychom se oba chovali maličko jinak.
Jediný, kdo mi v té chvíli dokázal pomoct byl on. Téměř přes noc jsem v něm našla někoho, koho jsem hledala hodně dlouho - úžasného kamaráda. Věděla jsem, že mu můžu říct všechno. Do očí se mi hrnuly slzy, úsměv zmizel z tváře. Stala jsem se loutkou svého přítele, udělala bych první poslední jen proto, aby se usmíval. Záleželo mi na něm.
A v těchto chvílích, kdy jsem nevěděla, co od svého přítele čekat, tady pro mě vždycky byl. Objal mě, a zastavil ten náhlý příval slz.
Stal se mou jedinou jistotou v životě. Vždy jsem se nemohla dočkat, až ho ráno uvidím a budu vědět, že je všechno v pořádku. Těšila jsem se na ty upřímné pomněnkově modré oči i na nevinně šibalský úsměv. Najednou jsem si uvědomila, že už bez něj neumím a nechci žít. Přiznávám - zamilovala jsem se do něj.
Měla jsem tajemství, které jsem nemohla říct ani jemu. Chtěla jsem dělat, že se nic neděje, chtěla jsem vylepšit vztah se svým přítelem a jemu najít někoho, koho si upřímně zaslouží. Všechno pro jediný jeho úsměv. Úplně všechno!
Zbytečně…
…protože jsme si byli stále bližší a bližší. Sdíleli jsme s tím druhým každý detail svého života. Byli jsme jako nerozluční kamarádi. Pořád spolu, když jsme spolu nemohli mluvit, psali jsme si, ve škole jsme byli každou volnou chvíli spolu a postupem času mi došlo, že v sobě tohle tajemství neudržím dlouho. Choval se tak milé, tak kamarádsky. Dovolil mi, abych se cítila výjimečná, krásná, jedinečná. S ním jsem mohla být po dlouhé době sama sebou.
I on měl tajemství, které mi nemohl říct a to mě trápilo. Říkala jsem si, že mi asi nedůvěřuje.
Už ani nevím jak, ale najednou jsme si oba uvědomili, že naše trápení a naše tajemství je úplně stejné.
Nemějte nám to prosím za zlé. Jsme dva kamarádi, dva blázni, kteří hledali únik z reality a potkali se u brány, za kterou leží lepší svět. Chytli jsme se za ruce a políbili před bránou. Všechno špatné jsme nechali v tom zlém světě a společně vykročili vstříc lepším zítřkům.


Sínus

21. prosince 2013 v 18:50 | Tereza |  Diary
Mám pocit, že sinusoida mého života je nerovnoměrná a vychýlena z normy, protože to co se mi za poslední měsíc stalo mi připadá neuvěřitelné.
Teď, když přícházejí (konečně) svátky klidu a míru se tomu všemu už jen vysmívám, ale řeknu Vám, že by na tom Hollywood mohl vytěžit dalšího Oscara.
Dovolila jsem jedné výjmečné osobě, aby mi vstoupila do života. Ano, nebudu lhát, zamilovala jsem se a on je ten nejlepší člověk, který mě mohl potkat. Na druhou stranu se moje kamarádka zamilovala do mého bývalého přítele. Jistě chápete, jak nelehká situace to byla. V momentě, kdy jsem to poprvé slyšela, se mi chtělo strašně začít křičet a plakat. Ovládla jsem se a přešla to (nechtěla jsem reagovat tak, jak to každý čekal) a řekla jí, jaké by to mělo následky. Potřebovala jsem vědět, jestli se milují. Bohužel (BOHUDÍK!) ji on nemiluje.
Není to o tom, že bych jim lásku nepřála, je to o tom, že bych si nepřála lásku mezi nimi.
A pak další bomba, se kterou jsem se raději svěřila jen té výjmečné osobě. Babičku mi odvezli na operační sál, kde strávila 3 hodiny a bylo to úplně k ničemu. Její zdravotní stav, stres, kouření a životní styl jí prostě dostihly, ale protože ona je statečná a výjmečná žena zvládla to výborně a nyní už bojuje sama doma a do nemocnice už jezdí jen na kontoly. Jsem na ní tak pyšná. On byl jediný člověk, kterému jsem to mohla a kterému jsem to chtěla říct.
Dál jsem si konečně uvědomila, že někteří přátelé jsou jen přátelé a jiní, jsou přátelé na zavolání a přesně podle tohoto uvědomění se zařídím v následujících dobách.

Snad se mi podaří srovnat si své hodnoty do normálu, urovnat dění ve svém životě tak, abych konečně mohla zase normálně (v rámci možností) žít. S kamarády z gymplu a s ním po boku to půjde myslím skoro samo.


Wait a minute

2. prosince 2013 v 15:46 | Tereza |  Diary
Tak nějak jsem se dostala od desíti k pěti a od těch pěti rovnou k patnácti. Ani nevím, proč Vám to chci vlastně vykládat. Prostě jsem se zamilovala a zjistila, že mi můj téhdejší přítel nemá co vyčítat. Rozešla jsem se s ním, ale naplno si užívám zamilovanosti. Asi jsem jen čekala, až mě ze vztahu, kde neustále jen zavírám oči a nevidím neslyším někdo vysvobodí. Možná mi to je trochu líto, ale neztratila jsem v něm přítele, vlastně by se dalo říct, že je to jediný kamarád, který na mě ví i ty největší špatnosti a tak by to mělo chodit. Být po rozchodu nepřátelé na smrt, to mi nepříjde správné.

Po dlouhé době jsem viděla svou "ségru" a poznala jednoho člověka, kterého bych nejraději smazala ze svého života! Na gymplu se mi konečně začalo líbit (a neříkám to jen kvůli těm krásným modrým očím a nevinnému úsměvu, který tam na mě každé ráno čeká), začala jsem si užívat a řekla bych, že už bylo na čase. Pochopila jsem, že přátelé odsud jsou už na celý život a konečně mi došlo, že seriál Přátelé je přesně o té partičce, kterou jsem si tam na gymplu vytvořila. Sdílíme spolu úplně všechno a občas se smějeme a ani pořádně nevíme čemu. Žijeme tak, jak se nám to hodí. Zažíváme se za rohem, aby na nás nikdo neviděl, chodíme lízat lízaka pod schody a provokujeme školníka nepřezouním. Vím, že se mnou mají svatou trpělivost a to se projevilo hned jak jsem se rozešla se svým bývalým. Neustále jsem si myslela, že jsme se musela zbláznit, ale pár upřímných slov od kamarádek a jeden pohled na jeho nevinný úsměv mi připomněly, že to vlastně důvod má. A docela podstatný.

Těším se na výlet do Lipska, vánoční večírek, páteční odpoledne, krásné knížky (ke kterým se chci dostat co nejříve), literární soutěž, vánoční cukroví, zpívání koled, usměvavé tváře, vánoční atmosféru a osobité kouzlo Vánoc...