Hello? Goodbye...

15. ledna 2014 v 19:01 | Tereza |  Tessie
Ty říkáš ano, já říkám ne!
Ty říkáš zastav, já říkám jdi, jdi, jdi!
Můžu zůstat, dokud nebude čas jít....
- The Beatles/ Hello Goodbye

A jak ten čas poznám? Jednoho dne otevřu oči a podívám se na svět trochu jinak. Vyrostu z malé a ubrečené holčičky v dospělou bytost, která je připravená jít dál a nechat za sebou všechno, co ji na její cestě k cíli tíží. Nevím, kde se to procitnutí toulá, jsem připravená. Na všechno a všechny, které mi můj satiricky napsaný osud chystá vmést do cesty. Pálím za sebou mosty a i kdybych měla jít přes mrtvoly, tak už nedopustím, aby si se mnou každý hrál jak se mu zlíbí. Budu si řídit svůj život sama, tak jak chci já a já jsem se rozhodla zaujmout roli "hujera", upřímné kamarádky, vášnivé beatlesačky, bláznivé čtenářky a spisovatelky a milujicí hippiezačky.
Očividně mi psaní činí obtíže, avšak sama upřímně doufám, že to bude jen tím místem, kde píšu a kde se v životě nacházím. Toužím se posunout dál a obohatit svět o něco kouzelného (snad se mi to podaří)
Rozhodla jsem se být jiná, stejně neustále slyším, jak moc jsem se změnila. A tak tedy dobrá, může být po vašem. Změním se.
Ti lepší vědí, kde mě mají hledat.
Vy ostatní si mě najděte a nebo mě nechte umřít ve vašich vzpomínkách...
Loučím se s Vámi!


 

This Boy

23. prosince 2013 v 12:33 | Tereza |  Tessie
Bylo mi strašně. Člověk, na kterém mi tak záleželo a chtěla jsem aby byl šťastný se choval, jako kdyby byl středem vesmíru. Hořce jsem každé ráno polykala slzy. Ani já nejsem svatá, a moc dobře to vím. Pořád si ale říkám, že by se to bylo nestalo, kdybychom se oba chovali maličko jinak.
Jediný, kdo mi v té chvíli dokázal pomoct byl on. Téměř přes noc jsem v něm našla někoho, koho jsem hledala hodně dlouho - úžasného kamaráda. Věděla jsem, že mu můžu říct všechno. Do očí se mi hrnuly slzy, úsměv zmizel z tváře. Stala jsem se loutkou svého přítele, udělala bych první poslední jen proto, aby se usmíval. Záleželo mi na něm.
A v těchto chvílích, kdy jsem nevěděla, co od svého přítele čekat, tady pro mě vždycky byl. Objal mě, a zastavil ten náhlý příval slz.
Stal se mou jedinou jistotou v životě. Vždy jsem se nemohla dočkat, až ho ráno uvidím a budu vědět, že je všechno v pořádku. Těšila jsem se na ty upřímné pomněnkově modré oči i na nevinně šibalský úsměv. Najednou jsem si uvědomila, že už bez něj neumím a nechci žít. Přiznávám - zamilovala jsem se do něj.
Měla jsem tajemství, které jsem nemohla říct ani jemu. Chtěla jsem dělat, že se nic neděje, chtěla jsem vylepšit vztah se svým přítelem a jemu najít někoho, koho si upřímně zaslouží. Všechno pro jediný jeho úsměv. Úplně všechno!
Zbytečně…
…protože jsme si byli stále bližší a bližší. Sdíleli jsme s tím druhým každý detail svého života. Byli jsme jako nerozluční kamarádi. Pořád spolu, když jsme spolu nemohli mluvit, psali jsme si, ve škole jsme byli každou volnou chvíli spolu a postupem času mi došlo, že v sobě tohle tajemství neudržím dlouho. Choval se tak milé, tak kamarádsky. Dovolil mi, abych se cítila výjimečná, krásná, jedinečná. S ním jsem mohla být po dlouhé době sama sebou.
I on měl tajemství, které mi nemohl říct a to mě trápilo. Říkala jsem si, že mi asi nedůvěřuje.
Už ani nevím jak, ale najednou jsme si oba uvědomili, že naše trápení a naše tajemství je úplně stejné.
Nemějte nám to prosím za zlé. Jsme dva kamarádi, dva blázni, kteří hledali únik z reality a potkali se u brány, za kterou leží lepší svět. Chytli jsme se za ruce a políbili před bránou. Všechno špatné jsme nechali v tom zlém světě a společně vykročili vstříc lepším zítřkům.


Sínus

21. prosince 2013 v 18:50 | Tereza |  Diary
Mám pocit, že sinusoida mého života je nerovnoměrná a vychýlena z normy, protože to co se mi za poslední měsíc stalo mi připadá neuvěřitelné.
Teď, když přícházejí (konečně) svátky klidu a míru se tomu všemu už jen vysmívám, ale řeknu Vám, že by na tom Hollywood mohl vytěžit dalšího Oscara.
Dovolila jsem jedné výjmečné osobě, aby mi vstoupila do života. Ano, nebudu lhát, zamilovala jsem se a on je ten nejlepší člověk, který mě mohl potkat. Na druhou stranu se moje kamarádka zamilovala do mého bývalého přítele. Jistě chápete, jak nelehká situace to byla. V momentě, kdy jsem to poprvé slyšela, se mi chtělo strašně začít křičet a plakat. Ovládla jsem se a přešla to (nechtěla jsem reagovat tak, jak to každý čekal) a řekla jí, jaké by to mělo následky. Potřebovala jsem vědět, jestli se milují. Bohužel (BOHUDÍK!) ji on nemiluje.
Není to o tom, že bych jim lásku nepřála, je to o tom, že bych si nepřála lásku mezi nimi.
A pak další bomba, se kterou jsem se raději svěřila jen té výjmečné osobě. Babičku mi odvezli na operační sál, kde strávila 3 hodiny a bylo to úplně k ničemu. Její zdravotní stav, stres, kouření a životní styl jí prostě dostihly, ale protože ona je statečná a výjmečná žena zvládla to výborně a nyní už bojuje sama doma a do nemocnice už jezdí jen na kontoly. Jsem na ní tak pyšná. On byl jediný člověk, kterému jsem to mohla a kterému jsem to chtěla říct.
Dál jsem si konečně uvědomila, že někteří přátelé jsou jen přátelé a jiní, jsou přátelé na zavolání a přesně podle tohoto uvědomění se zařídím v následujících dobách.

Snad se mi podaří srovnat si své hodnoty do normálu, urovnat dění ve svém životě tak, abych konečně mohla zase normálně (v rámci možností) žít. S kamarády z gymplu a s ním po boku to půjde myslím skoro samo.

 


Wait a minute

2. prosince 2013 v 15:46 | Tereza |  Diary
Tak nějak jsem se dostala od desíti k pěti a od těch pěti rovnou k patnácti. Ani nevím, proč Vám to chci vlastně vykládat. Prostě jsem se zamilovala a zjistila, že mi můj téhdejší přítel nemá co vyčítat. Rozešla jsem se s ním, ale naplno si užívám zamilovanosti. Asi jsem jen čekala, až mě ze vztahu, kde neustále jen zavírám oči a nevidím neslyším někdo vysvobodí. Možná mi to je trochu líto, ale neztratila jsem v něm přítele, vlastně by se dalo říct, že je to jediný kamarád, který na mě ví i ty největší špatnosti a tak by to mělo chodit. Být po rozchodu nepřátelé na smrt, to mi nepříjde správné.

Po dlouhé době jsem viděla svou "ségru" a poznala jednoho člověka, kterého bych nejraději smazala ze svého života! Na gymplu se mi konečně začalo líbit (a neříkám to jen kvůli těm krásným modrým očím a nevinnému úsměvu, který tam na mě každé ráno čeká), začala jsem si užívat a řekla bych, že už bylo na čase. Pochopila jsem, že přátelé odsud jsou už na celý život a konečně mi došlo, že seriál Přátelé je přesně o té partičce, kterou jsem si tam na gymplu vytvořila. Sdílíme spolu úplně všechno a občas se smějeme a ani pořádně nevíme čemu. Žijeme tak, jak se nám to hodí. Zažíváme se za rohem, aby na nás nikdo neviděl, chodíme lízat lízaka pod schody a provokujeme školníka nepřezouním. Vím, že se mnou mají svatou trpělivost a to se projevilo hned jak jsem se rozešla se svým bývalým. Neustále jsem si myslela, že jsme se musela zbláznit, ale pár upřímných slov od kamarádek a jeden pohled na jeho nevinný úsměv mi připomněly, že to vlastně důvod má. A docela podstatný.

Těším se na výlet do Lipska, vánoční večírek, páteční odpoledne, krásné knížky (ke kterým se chci dostat co nejříve), literární soutěž, vánoční cukroví, zpívání koled, usměvavé tváře, vánoční atmosféru a osobité kouzlo Vánoc...








Malá sladká tajemství - Kapitola čtvrtá

2. listopadu 2013 v 18:03 | Tereza |  Malá sladká tajemství
Po odpoledni stráveném nad matematikou a chemií už mi mozek vypovídá službu a hodlá se činit jen v mých tragikomických spisovatelských pokusech. Ať slouží...



Podzimní speciál BLÁZNIVEK

28. října 2013 v 21:37 | Tereza |  My jsme...BLÁZNIVKY!
Někdy tak přemýšlím, v kolika věcech jsem se nechala inspirovat kamarádkami u svých hrdinek. Napadlo mě, že by to mohlo být zajímavé sepsat a proto jsem se rozhodla potěšit dalším bláznivým článkem své bláznivé kamarádky.

Užíjte si to!




Až do...

26. října 2013 v 20:01 | Tereza |  Story for YOU
Byla jsem uvězněná ve své vlastní mysli. Takový odporný pocit, když jsem viděla, jak jsou všichni kolem šťastní, zatím co já se zalykám smutkem a polykám slzy. V hlavě mi běžely texty písniček od Jiřího Grossmanna a uvědomovala jsem si, jak moc pravdivé a krásné jsou, když se do nich zaposlouchám. Z té jeho upřímnosti se mi chtělo plakat. Znovu.

Dny se líně vlekly, byly pořád stejné. Žádné světlo na konci tunelu. Jen samota, smutek a stesk, tak už to chodí, když je člověk na všechno sám. Pohledy kolem jdoucích mě spalovaly, smích z ulic zněl jako řinčení pekelných řětězů a nebyla cesta ven. Alespoň jsem si to myslela.

Stačil jeden pohled. Jeho modré oči byly velké a jasné a nespalovaly mě, tak jako ostatní. Nevím jak se mu to povedlo, ale usmála jsem se. V tu chvíli jsem pochopila, jak vypadá láska na první pohled. Nemohla jsem ho pustit z hlavy, v noci mi kradl sny, přes den mi nedovolil vzpomenout si na vzorečky fyzikálních veličin. Nevěděla jsem jestli ho ještě uvidím, ani jak se jmenuje, ale už jsem nebyla tak sama.

Večer jsem se šla projít k Vltavě. Lavička na nábřeží byla mou nejbližší kamarádkou, protože mě vždy vyslechla. Překvapivé na tom bylo, že byla pokaždé volná, ale dnes na ní někdo seděl. Nějaký vysoký muž v černém kabátku s kostkovanou šálou kolem krku. Posadila jsem se na druhý okraj lavičky a sledovala klidnou Vltavu. Najednou se ke mě ten muž otočil a promluvil na mě.
,,Dobrý večer slečno, co tu děláte sama?". Neodvážila jsem se ohlédnout. Zaraženě jsem hleděla před sebe.
,,Víte, myslím na jednoho muže, myslím na něj stále, ale asi je to hloupé."
,,Proč myslíte?" ptal se dál.
,,Ani nevím jak se jmenuje, ale má ty nejkrásnější modré oči, které jsem kdy viděla."
,,Víte slečno, on ten muž na Vás také musí neustále myslet."
Pohlédla jsem mu do tváře. Byl to on. Stejně jako posledně, nás svedla dohromady náhoda. Nebo, že by ne?

Od té chvíle bylo všechno jinak. Užívala jsem si život naplno, nebyla jsem na kruté rány osudu sama. A konečně jsem pochopila i význam slov jako je láska, cit a milovat se. Kráčeli jsme svou cestu životem a bylo nám spolu krásně. A žili jsme spolu šťastně až do....


Porucha na příjmu

20. října 2013 v 11:36 | Tereza |  Diary
Víte jak vypadá, když se z naprotého sangvinika musí na osm hodin denně stát klidný melancholik? Ne? Příjďte se podívat k nám na gympl, v 1.B se Vám v těchto tolích představí hned 32 výborných herců. Náš život dostal pevný řád a to se nám ani trochu nelíbí! Jsme nuceni být ve střehu, jsme pod tlakem písemek a zkoušení a to ještě není ani zkouškové! Ale prosím, jestli chtějí zkoušet co vydržíme, tak my jim to teda ukážeme!

Moje spolusedící si na mě dokonce v úterý vzpomněla a dala mi k svátku čokoládku. Všichni mi přáli, objímali a zlíbali mi make-up z pravé půlky tváře. A můj úžasný přítel pro mě měl vymyšlenou "tajnou" oslavu, ale já odmítla jet k nám a tak jí přesunul a byla jen pro nás dva, což bylo naproto nepřekonatelné. Je prostě úžasný, můžete jen tiše závidět!

Kolektiv ve třídě je báječný, musím říct, že lepší třídu jsem si ani nemohla přát. Když jdeme po kolonádě směrem k nádraží s tou úžasnou partou, tak se smějeme, užíváme si, bavíme se. Je to tak osvobozující a tak úžasné. V tu chvíli máme pocit, že nám patří celý svět, ale patří nám jenom ten okamžik a my navzájem.

A konečně na sobě poslední dobou pozoruju zvláštní změnu. Zhubla jsem dvě kila (ani nevím jak se mi to povedlo), naučila jsem se pít každé ráno kávu nebo čaj a začala mě bavit biologie. Vážně zvláštní jev, ale to asi ke střední patří.

Uvidíme, co přinese čas...



Vanilkově karamelová

14. října 2013 v 19:27 | Tereza |  Story for YOU

Léňa

Až půjdete někdy po ulici, koukejte pořádně kolem sebe. Jsem si jistá, že tuhle holku byste nepřehlídli. Už zdálky jí doprovází hudba její milované skupiny The Beatles a má úplně charakteristické znaky - dlouhé rozevláté vlasy, zářící úsměv a jiskru v očích. A neodmyslitelně k ní patří nakažlivý optimismus, kterým nakazí každého kolem sebe. Ona je moje malé sluníčko, které nepřestává zářit i když se citím sebehůř a nejraději bych se zahrabala, ona neztrací víru, dál ve mě věří a dává mi sílu znovu se vzpamatovat.

Nedokáže se na nikoho zlobit. Miluje svět kolem sebe, miluje život, lásku, přátelství, rodinu, nás! Dokáže se s Vámi smát i brečet, radovat se z úspěchů i litovat prohru. Do všeho dává kousek sebe, kousek svého srdíčka. Všechno dělá naplno a s láskou - třeba i vaří oběd. Pokaždé mě vyslechne, pokaždé pomůže.

Je mi sestrou, kterou jsem nikdy neměla. Jsme dvojčata, ale Bohovi bylo jasné, že jeden dům by byl pro takové blázny malý a proto nás dal dvěma neuvěřitelně milujícím rodinkám a napsal nám osudy tak, abychom se poznaly. A co víc? Je jediná, která se mnou sedí v deset hodin večer na zdi u parkoviště a zasněně hledí na Havlíčkův Brod

Jsi moje sestřička, moje BFF (my víme co to ve skutečnosti znamená), moje brambůrka, moje farmářka, moje Mrs. McCartney

"Hledali jsme štěstí a našli jsme sebe." - John Lennon


Kam dál